Vokolo Priglu

Vcelku pošmournou říjnovou sobotu 16/10/2010, jsem se vydal na první ročník běhu okolo brněnské přehrady. Upřímně, dal jsem na lákadla organizátorů společnosti Triexpert, kteří vábili potencionální běžce tím, že si budou moci vychutnat krásy podzimního okolí přehrady a co mě asi zmáklo nejvíc, že se mohou přihlásit běžci všech věkových a výkonnostních kategorií. A protože silák by se neměl věnovat v přípravě na svoje vystoupení jen silovému cvičení, ale měl by do svých tréninků zařadit i aerobní část – což samozřejmě dělám, cítil jsem se být připraven. Těšil jsem se, jak dám průchodnost svým cévám a rozšířím krevní kapiláry a jako metu jsem si stanovil to, že musím v prvé řadě doběhnout a v druhé řadě udělat všechno proto, abych nebyl poslední. Přihlásil jsem se tedy a čekal na šestnáctého. Asi 14 dní před tím špilem, jsem se náhodou střetl s člověkem, o kterém vím, že běhá ultra maratony a běh, že je jeho výraznou zálibou. Ten člověk se jmenuje Jaroslav Kaše a je v běhu opravdu dobrej. Poté, co mi sdělil, že se rovněž přihlásil, jsem vyzvěděl, kolik taková trať asi může vzít času. Povídal, že on by to měl mít pod hodinu. Je to necelých 14 km, tak by to prý neměl být problém, načež se mě zeptal, jestli mám rovněž natrénováno. Tak nějak neurčitě jsem mu sdělil, že se cítím být připraven. Do toho se dalo schovat vše.. Trochu sebevědomí mi dodal můj vlastní zážitek z loňska, kdy jsem jen tak, bez přípravy vyhrál pochod „Křtinská padesátka“. Rozhodně jsem se necítil na to, tenhle závod vyhrát, neboť pochod není běh, ale věděl jsem, že velkej propadák by to být neměl.

Přišla ona zmiňovaná sobota a já zjistil, že jsem jedním z asi devíti set třiceti přihlášených. Bylo nás nadšenců opravdu hodně a Triexpert si na slabou účast rozhodně nemohl stěžovat. Moje číslo 848 mě posunulo do zadních řad startu, ale bylo mně to fuk. Hodlal jsem běžet svým tempem. Počasí nebylo zrovna úplně dobrý, ale nepršelo a se zimou se tak nějak počítalo. Zazněl startovní výstřel a všichni se dle očekávání rozeběhli. Asi po třech stech metrech se kolem mě přešupačilo asi padesát chrtů, kteří byli při startu ještě za mnou a já se hned zpočátku ocitl opravdu v té poslední čtvrtině závodníků. Nenechal jsem se vyhecovat tempem chrtů a trval na svém. První tři kilometry jsem necítil nic mimořádného. Jen se mi to trochu táhlo. Občas mě někdo předběhl, pak zase já někoho a tak se tváře kolem mě neustále měnily. Po čtyřech kilometrech bylo první občerstvení v podobě iontového nápoje, které jsem velice vítal, ale nezdržoval jsem se a běžel dál. Asi na pátém kilometru jsem poprvé zvolil na chvíli ostrou chůzi místo běhu a trochu jsem se vydýchal. Spoluběžci kolem mě, se stabilizovali na stejné tváře, které jsem občas předběhl já a občas zase oni mě. Odhadl jsem to na svoji výkonnostní kategorii. Ve chvíli, kdy jsem za Sokecem vyhlížel most u hradu Veveří (věděl jsem, že je ještě hodně času, ale já ho tam úplně viděl!!!), jsem z hrůzou zpozoroval na druhé straně již zmíněné chrty. Ti blázni měli do cíle asi tři kilometry a to jsme běželi slabých čtyřicet minut! Uvědomoval jsem si, že ztrátu na vítěze budu mít asi větší, než jsem předpokládal. Jenže vemte si, valit sebou mých 106 kg vokolo priglu oproti chrtům, kde je váhová norma od padesáti do pětašedesáti kg.. I když jsem si toho byl vědom a jeden kolega běžec mě dokonce pochválil, že konečně vidí běžet někoho nabušenýho, ztráta na chrty mě trochu vyvedla z míry. To ale nebylo nic proti tomu, co se stalo  za pár okamžiků. Jako ve snách, pohlížím na babku, která mohla být zhruba tak o dva roky mladší,  než černý uhlí. Profrčela kolem mě a už byla v sakrech. Kdybych neměl čip, kterej hlídal moje pořadí, strhl bych si číslo a dělal bych, že su tam na hříbkách. (Tahle babička se ve finále ocitla na stupních vítězů ve své kategorii a  její datum narození bylo 1938.) Klobouk dolů..  Po osmým kilometru bylo další občerstvení. Přišlo velice vhod. Rozkrojený čtvrtky pomerančů, jsem jen vysával a polykal lahodnou pomerančovou šťávu. Taky banán bodl a další iontový nápoj. (Tady musím zmínit, že to celé, od začátku akce až po úplné finále, měl Triexpert velice dobře připraveno.) Přeběhl jsem kýžený most u hradu Veveří a mrkl na druhou stranu Priglu. Moc jedinců už tam neběželo. Rozhodl jsem se, že nebudu experimentovat a budu držet pomalé, nicméně stálé tempo. To se povedlo do prvního kopečku. Tam jsem byl nucen opět jít. Už mě pěkně bolely nohy. Nohy nezvyklé běžet tolik kilometrů s takovou váhou navíc bez zastávek a většinou po asfaltu. Začal jsem cítit výrazné vyčerpání a pociťovat absenci natrénování. Snažil jsem se neklesat v pořadí, ale přesto se našli jedinci, kteří ještě měli nějaké síly schovány a předběhli mě. Na desátém kilometru jsem začínal mít fakt dost. Strana Priglu na této straně byla chvíli z kopce, chvíli do kopce a nebylo to už nic moc. Dvanáctý kilometr už jsem běžel na silu a opravdu jsem už sahal skoro až na dno. Proti mě běželi borci, co se asi po doběhu nudili a tak se rozhodli běžet proti dobíhajícím běžcům a povzbuzovat je. Mezi nimi byl i Jaroslav Kaše,  který vypadal poněkud překvapeně, že mě vidí na ocase. Asi mu v hlavě znělo to, jak povídám, že se cítím být připraven.. Míjí mě dvojce starších pánů, kteří říkají, že tímto tempem budou v cíli za 12 minut. Dvanáct minut  mi připadalo jako velice dlouhá doba. Ale alespoň jsem mohl mít konkrétní představu. Pokusil jsem se přidat a držet se jich. Vydrželo mi to asi jen půl minuty. Pak jsem musel zvolnit, protože už bych měl vážně problém. Konečně jsem vbíhal do koridoru vedoucího do cíle. S fotoaparátem mě vítá Romča a na tváři se jí střídá úleva, že mě vidí, se starostlivostí jak to vypadám. Musel to být hroznej pohled..

Doběhl jsem osmistý sedmdesátý pátý z devíti set třiceti lidí, což tak akorát splňovalo moje stanovené cíle, nikoli však tajné představy. Na ty bych asi musel opravdu trénovat. Zázrak se nekonal. Nicméně pocit jsem měl dobrý a použiju otřepané heslo – Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Takže příští ročník bude s mou účastí? Kdo ví.. Zatím říkám, každý ať dělá, co mu jde. Já zatím zůstávám u železa.

Silák Franta

PS: Chrtům se omlouvám, že je označuji za „chrty“, nicméně vypadají tak..

Comments are closed.